Již v Čapkově disertační práci je patrná snaha, která jej bude doprovázet napříč celým jeho dílem, snaha hájit filosofii a reinterpretaci Henri Bergsona ve vztahu k soudobým fyzikálním teoriím.1 Validitu a pronikavost Čapkovy interpretace podtrhuje skutečnost, že sám Bergson okomentoval v dopise adresovaném Čapkovi danou disertační práci následovně:
„Bylo by nemožné lépe pochopit podstatu mých názorů na trvání a hmotu. Zejména jste obdivuhodně ukázal, jak, v čem a do jaké míry předjímala koncepce hmoty, kterou jsem postupně definoval ve svých pracích, závěry dnešní fyziky.”2
Návaznost na Bergsona však Čapkovi nebrání také v jeho kritice. Nedostatky vidí v Bergsonově interpretaci speciální teorie relativity (dále jen STR). Aby překonal Bergsonovy omyly a přišel s originální, avšak stále bergsonovskou interpretací této fyzikální teorie, obrací se Čapek na jiné procesuální myslitele, především na A. N. Whiteheada. S jeho pomocí pak vytváří vlastní dynamickou koncepci relativistického časoprostoru. Navzdory standardním interpretacím STR3 zastával Čapek takové pojetí časoprostoru, které neredukuje čas na čtvrtou dimenzi prostoru, ale naopak chápe prostor jako nikoliv daný, nýbrž jako dynamický, dějící se. Toto chápání plyne především z Čapkova radikálního pojetí relativity simultaneity, podle níž není současnost událostí daná, neboť se ve vztahu k jednotlivým vztažným soustavám, ze kterých události pozorujeme, mění. Podle Čapka nemůžeme jedním dechem zpochybnit absolutní současnost a zároveň ponechat absolutní prostor chápaný jako juxtapozici bodů v prostoru daných najednou.4 Takový okamžitý řez prostorem by totiž popíral základní princip STR, kterým je postulát světla.5 Spolu s Whiteheadem tedy Čapek na standardních interpretacích STR kritizuje to, co Whitehead nazývá klamem prosté lokace – domnění, že entity či události zaujímají dané konkrétní místo v prostoru nezávisle na sobě a na čase, v němž se dějí.6
Ačkoliv je tímto v Einsteinově teorii zpochybněna možnost absolutního prostoru, neplatí to samé o čase. Tzv. světočáry, které v Minkowského časoprostorové geometrii označují možný pohyb entity pohybující se rychlostí nižší než je rychlost světla, zůstávají světočárami nehledě na vztažné soustavě, z níž je pozorujeme.7 Kauzalitu proto STR neproblematizuje ani nerelativizuje. Čas se tedy v Čapkově pojetí stává klíčem k pochopení důsledků Einsteinových fyzikálních teorií. Současná revitalizace Bergsonovy teorie hmoty ve vztahu ke kvantové mechanice8 před námi otevírá otázku. Je možné navzdory Bergsonovu mylnému odmítnutí paradoxu dvojčat a zrovnoprávnění inerciálních a neinerciálních vztažných soustav hájit také Bergsonovu interpretaci STR? Odpověď lze najít právě u Miliče Čapka, jehož reinterpretace Bergsona se zmíněným omylům vyhýbá. Mimo to umožňuje Čapkova práce chápat STR nedeterministicky. Upřednostnění času nad prostorem totiž provází uznání skutečnosti, že v čase vzniká vždy zcela nové, nevídané a jedinečné.9 Budoucí události tak nejsou předem dány nebo rozhodnuty, jak se s odkazem právě na STR snaží dokázat Hilary Putnam nebo C. W. Rietdijk v rámci tzv. Rietdijk–Putnam argumentu.10 Čapkova filosofie má proto potenciál nejen ospravedlnit bergsonovské pojetí fyzikálního univerza, nýbrž také navázat na současné debaty o povaze časoprostoru např. vyvrácením zmíněného argumentu a nabídnutím alternativy k jeho závěrům. Návazností na Bergsonovu filosofii, jejímž základním pojmem je trvání nejen jako podstata vědomého prožívání času, ale také jako základ času fyzikálního,11 umožňuje v neposlední řadě Čapek to, co se běžně nedaří ani filosofům fyziky ani fenomenologům – totiž propojit prožívání času s časem mimo vědomí a ukázat, jak první vyplývá z druhého. STR, na jejíž interpretaci z velké části panuje shoda jak mezi fyziky tak mezi filosofy, lze tedy nahlížet i z tohoto často opomíjeného procesuálního hlediska, které v Čapkově pojetí nabývá nejen konkrétních tezí, ale také nové relevance.
